Sociální sítě

Hokej

Poslední šance na návrat. Hokej už jsem zatracoval, vypráví Přibyl po devíti operacích


Na dvacítkách hrál s Tomášem Hertlem či Radkem Faksou, dostal se i do dospělého národního mužstva a na farmě Calgary bojoval o NHL. Jenže pak se kariéra hokejisty Daniela Přibyla začala hroutit. Otřes mozku, bolavá kyčel, sedm operací kolene. Myšlenky na konec se množily, vždyť od března 2017 nehrál Přibyl zápas. Přesto v sobě sedmadvacetiletý útočník Sparty ještě jednou probudil touhu.

Na jaře jste mluvil o tom, že vám koronavirová stopka možná přijde vhod a nachystáte se konečně na vytoužený návrat. Proč to nevyšlo?

Upřímně si to už moc nepamatuju. (úsměv) Na jaře jsem s klukama chodil na led, ale nebylo to ideální a koleno mě dost bolelo. S doktory jsem vyhodnotil, že bude nejlepší jít znovu na operaci. Šel jsem někdy na konci května, za měsíc jsem do toho chytil infekci a musel na další. Pak jsem začal zase od nuly a teď jsem ve fázi, kdy se dostávám z operace a snažím se co nejvíce posílit nohu, která byla opravdu jen kost a kůže.

Kolik operací už jste absolvoval?

Koleno bylo operováno už sedmkrát, do toho ještě dvě operace kyčle, takže celkem devět zhruba od roku 2015. Vloni v únoru mi při operaci zkříženého vazu vlepili umělou chrupavku, kvůli které jsem s kolenem šest týdnů nemohl úplně hýbat. Špatně mi srostla čéška a rehabilitaci jsem nejspíš moc urychlil.

Už před startem minulé sezony jste věřil, že si zahrajete. Byl jste přesvědčený o tom, že to po dalších operacích bude možné?

Letos v lednu, když jsem byl téměř rok po operaci a koleno stagnovalo, byla některá doporučení od doktorů podstoupit další zákrok. V té době jsem o tom přesvědčený nebyl, říkal jsem si, že bych takhle mohl chodit donekonečna. Zkoušel jsem to řešit fyzioterapeutickými cviky, ale po pár měsících se koleno nezlepšovalo. Měl jsem pocit, že ať už kvůli hokeji, nebo normálnímu životu bych měl na operaci jít.

Jak jste na tom teď? Jak trénujete?

Chodím do posilovny a snažím se zaktivovat ten sval, vrátit ho do původního stavu, kde byl někdy před pěti lety.

Jaký máte momentálně výhled s návratem na led?

Raději už vůbec žádný. Těch dat a termínů už bylo mnoho, teď se snažím soustředit na každý den. Co pro to můžu udělat dneska, maximálně zítra. Netroufám si odhadovat, kdy vlezu zpátky na led.

A umíte si vůbec ještě představit návrat do zápasového zápřahu? Naposled jste hrál v AHL v březnu 2017.

Těžko říct, nijak zásadně na to nemyslím. Občas se zasním, že by bylo krásné si zase zahrát, ale není potřeba to teď řešit. Mám teď jiné starosti.

Sparta s vámi i přes to všechno znovu prodloužila smlouvu?

Neprodloužila, nicméně se tam pořád nějak pohybuju a jsem se Spartou domluvený, že se pokusím dát dohromady. Nějaké jednání proběhlo, ale tím, že jsem se rozhodl podstoupit další operaci, jsme se dohodli, že bude nejlepší počkat na dobu, kdy budu blízko návratu na led.

Do jaké míry jste součástí týmu?

Jsem tam každý den, s klukama se vidím. Ale jinak se do týmových věcí nezapojuju, jedu si to svoje, co potřebuju dělat. Podobně to mají všichni hráči, když jsou zranění, ale u mě už je to specifičtější.

Musí být hrozně těžké tohle absolvovat stále dokola.

Jak kdy. Po první operaci letos v létě jsem z toho měl dobrý pocit, vybral jsem si tu cestu. Když se přišlo na infekci, měsíc nebo dva jsem toho měl už opravdu plné zuby. Doba na infekčním oddělení rozhodně nebyla příjemná, říkal jsem si, že už na hokej kašlu, že to za to nestojí a že už jsem vyřízený. Ale jak to tak bývá, stav se zlepšil a zase mám sílu to zkusit. Pracovně tomu říkám poslední šance. (úsměv) Netroufám si odhadovat, jak to dopadne, ale musím to pro sebe zkusit.

Myšlenky na konec kariéry nepřišly poprvé, že? Ve Stocktonu v AHL jste si nejen kvůli zraněním prošel lehkými depresemi a teď se vám návrat nedaří ani ve známém prostředí ve Spartě.

Nevím, jestli bych to nazýval depresemi, u žádného psychiatra jsem nebyl. Byla to veliká zkouška, kterou prožívám i teď. Když jsem tehdy mluvil o tom, že jsem přemýšlel o konci, bylo to myšleno hlavně tak, že jsem si uvědomil, že hokej není jediná věc na světě. Že nemusím vytvářet takový tlak, který mě v kariéře spíš brzdil. Nicméně jak se kupily operace, měl jsem toho dost a hloubal jsem, jestli je to normální. Paradoxně s dalšími zákroky už o tom nepřemýšlím, i když si třeba lidé z mého okolí ťukají na čelo, proč to pořád dělám. Zkrátka mám potřebu to ještě zkusit, vrátit se na led.

Když teď hokej není jediná věc na světě, stavíte do popředí obecně své zdraví? Abyste byl vůbec schopný si ještě zasportovat jako normální zdravý člověk?

Rozhodně, to je pravda. Ve fázi, v níž jsem byl dříve, jsem si nemohl ani popoběhnout, bolelo mě to i na kole, dělalo mi problém vyjít schody. Takže už jen tohle je obrovská motivace, abych neskončil tak, že se v 27 letech můžu jít maximálně projít. Ale to je taková zástěrka, uvnitř zůstává pořád velká touha zahrát si ještě hokej.

Na co jste mimo hokej přišel? Čemu byste se věnoval, pokud by návrat nevyšel podle vysněných představ?

Budu to řešit, až to bude aktuální, teď si nejsem úplně jistý. Něco mi sice probíhá hlavou, ale pořád se snažím dávat všechno tomu, co dělám. Tak nějak se spoléhám na to, že na to pak přijdu.

Ani finančně to teď bez smlouvy nemusíte řešit?

Měl jsem štěstí, že jsem si předtím vydělal nějaké peníze, z nichž jsem teď schopný žít. Nemůžu si stěžovat, podporu na fyzioterapeuty a trenéry mi dříve poskytla i Sparta. Také teď jsem schopný to ještě sám hradit, ale už se mi to pomalu tenčí. Naštěstí jsem měl rezervu, bez ní by to bylo těžší. Nevím, asi bych musel jinak chodit po nocích pracovat a přes den makat na návratu.

Co přes den kromě cvičení a posilování děláte? Objíždíte doktory?

Snažil jsem se to oproti minulému roku eliminovat, to jsem pořád jezdil tam a zpátky a moc jsem si neodpočinul. Teď to vypadá tak, že si udělám trénink, pak si popovídám s klukama a strávím na Spartě zhruba čtyři nebo pět hodin. Následuje fyzioterapie a pak už jsem většinou doma, mám volný čas. Okrajově se zajímám o věci, které bych mohl po hokeji dělat. Ale opravdu to ještě není nic konkrétního.

Když se bavíte se spoluhráči, naučil jste se už brát svou situaci lehce s nadhledem? V minulé sezoně přibyl do týmu brankář Michal Neuvirth, který v posledních letech také více marodí, než chytá.

Jasně. S Michalem se docela dobře chápeme. Rozumím tomu, že lidé, kteří si tím neprošli, nechápou, co na tom může trvat tak dlouho. Najdeme společnou řeč, ale zase to nijak sáhodlouze nerozebíráme. S ostatními se právě bavíme o jiných věcech, což přispívá tomu nadhledu. Kluci chápou, že když se mě budou každý den ptát na koleno, nijak mi to nepomůže.

Nechtěl jste říct žádný plánovaný termín návratu, ale věříte aspoň, že to bude ještě v této sezoně?

Představa, že by to mělo přijít až v té příští, je hrozná. Nedokážu si představit, že by to trvalo ještě tak dlouho. Už by to byly čtyři roky bez zápasu. Nevím, jestli bych to vydržel. Ať z finančního hlediska, nebo z nějakého vnitřního nastavení bych asi musel začít dělat už něco jiného.

V juniorské reprezentaci jste hrál mimo jiné s Tomášem Hertlem, Radkem Faksou, Tomášem Noskem či Dmitrijem Jaškinem. Zalitujete občas, když vidíte, kam až to dotáhli? Byť to nemá moc smysl.

Jasně, že bych byl raději v NHL, než abych se potýkal s problémy. Každý máme svou cestu, někdo už hokej třeba vůbec nehraje. Šanci na NHL jsem měl i já, pak se to rychle otočilo a jsem tady. Občas mě popadnou myšlenky, že už nejsem nejmladší a jestli ta šance vůbec ještě přijde. Ale pak skončím u toho, že nemá cenu něčeho litovat.

Máte aspoň přístup na domácí zápasy Sparty?

Nemám, kvůli bezpečnostním opatřením a omezenému počtu účastníků utkání se na tribuny nedostaneme. Na druhou stranu jsem za tři roky viděl těch zápasů tolik, že si nechci sypat další sůl do rány a raději se na to někdy nekoukám. Mám radost, že se klukům daří, z dálky to s nimi prožívám, ale zápasy moc nesleduju.



Zdroj příspěvku

Chci to okomentovat

NAPSAT KOMENTÁŘ

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Další příspěvky z rubriky Hokej