Sociální sítě

Ostatní sporty

Čirá radost, hráči předvedli abnormální výkon, smeká Jícha. Sochu by nerad uspěchal


Ovládl s Kielem zkrácený ročník německé ligy a po Vánocích přidal titul v Lize mistrů. Filip Jícha zažívá neuvěřitelný rozjezd trenérské kariéry. Vyhrát nejprestižnější klubovou soutěž v roli hráče i kouče? Jícha je teprve třetím, kdo to dokázal, a prvním, komu se to podařilo v jednom klubu. „Hřeje mě hlavně cesta, kterou hráči ušli,“ tvrdí někdejší nejlepší házenkář světa.

Před devíti dny jste s Kielem vyhráli házenkářskou Ligu mistrů. Jak tento úspěch berete s lehkým odstupem času?

Jsou to famózní pocity. Vyhrát Ligu mistrů je jedinečné, obrovská vzácnost. Jsem moc vděčný, že jsem to prožil jako hráč a už i jako trenér. Nikdy se mi o tom nesnilo. S odstupem času převažuje pýcha a hrdost na tým a na to, jakým způsobem to hráči odpracovali.

Stihli jste to s týmem nějak oslavit?

Během pandemie je to těžké, žádnou výjimku od hygieny jsme nedostali. Slavili jsme proto hned po zápase v kabině, kde jsme seděli pár hodin, a pak v letadle na cestě z Kolína nad Rýnem. Byla tam velmi uvolněná atmosféra, zazpívali jsme si. V Kielu jsme se pak rozutekli v malých skupinkách. Já jsem zůstal s naším generálním manažerem, dali jsme si víno a seděli jsme do půl osmé do rána. Bohužel to bylo něco jiného, než co jsem zažíval jako hráč, kdy na nás na náměstí čekaly desetitisíce lidí.

Ani v jednom zápase Final Four jste papírově nebyli favoritem. Ve finále vypsali bookmakeři na vašeho soupeře Barcelonu dokonce kurz kolem 1,25 : 1. Jak se vám povedlo ujít cestu do tak prudkého kopce?

Musím říct, že na semifinále proti Veszprému jsme si věřili. Byli jsme na ten zápas připravení, odehráli jsme to velmi kvalitně. V druhém poločase jsme trochu bojovali se španělskými rozhodčími, octli jsme se téměř na lopatkách, ale v prodloužení jsme to zvládli. Barcelona poslední rok a půl dominovala evropské házené, nicméně ze svých hráčských zkušeností jsem věděl, jak to v Kolíně při Final Four vypadá.

V semifinále proti Veszprému nebyl Filip Jícha spokojen s rozhodčími. | Foto: Reuters

Cítil jste, že role favorita a outsidera se tady mažou?

Ano, toho jsme dokázali využít. Chtěli jsme se držet v odstupu jednoho nebo dvou gólů, co nejdéle to půjde. Tušili jsme, že Barcelona začne být nervózní. Dařilo se nám to, nakonec jsme my drželi vedení, často jsme si pomáhali s hráčem do pole místo brankáře. Vyplatilo se to, každý hrál na hraně možností. Když jsme pak pětkrát po sobě v útoku nedali gól, podržel nás zase brankář Niklas Landin, který potvrdil svou extratřídu. Jakmile jsme prošli tuto pasáž, věděl jsem, že vyhrajeme.

Mnoho hráčů jste měli mimo kvůli zraněním. Semkl se tým bez nich?

Samozřejmě. Ono to může být výhoda, ale zároveň velká nevýhoda. Hráli jsme v osmi lidech do pole, zvládnout tak dva těžké zápasy za 24 hodin, to zkrátka není normální. Semifinále bylo navíc na 70 minut. Za to patří hráčům můj obrovský dík a obdiv.

Jak se liší radostné pocity hráče a trenéra po vítězství v Lize mistrů? Vy jste první, kdo tohle dokázal v jednom klubu, můžete porovnávat.

V obou případech je to čirá radost. Ale pocit, že jako trenér vedete nejlepší tým Evropy nebo i světa, to je něco neskutečného. Hrozně vás to hřeje. Důležitější faktor je pro mě ale ta cesta k trofeji. Ano, vítězství nám přineslo třeba větší mediální pozornost, nicméně hlavní je způsob, jakým toho hráči dosáhli.

Při tak rozsáhlé marodce, nepřemýšlel jste o tom, že na palubovku vlezete sám? Kariéru jste uzavřel před třemi a půl lety.

Ani náhodou. Moje házenkářská kariéra mě dohání, fyzicky teď už ani trošku nejsem hráč. Měl jsem sice fantastickou kariéru, ale tohle pro mě vůbec nebyla varianta. Ani na tréninku s klukama se takhle nezapojuju.

Jako hráč vyhrál Jícha s Kielem Ligu mistrů v letech 2010 a 2012. Třikrát skončil ve finále poražen (2008, 2009 a 2014 – vše s Kielem).

Ale když člověk vidí třeba vašeho kamaráda Petra Čecha, který se z role sportovního manažera Chelsea zapsal jako rezervní brankář…

To je úplně jiný fenomén. Já jsem se rozhodl uzavřít hráčskou kariéru, a navíc jsem tím ukončil jakoukoliv fyzickou námahu pro své tělo. Užívám si tu transformaci, ze sportovce jsem se stal normálním člověkem. Ve své podstatě už aktivní sport moc rád nemám. (úsměv)

Jaké jste v Kielu po triumfu zaznamenal ohlasy od fanoušků?

Fantastické. Přišlo spoustu přání a gratulací, a nejen z Kielu. Zprávy chodí i z Japonska, z Argentiny. Liga mistrů je zkrátka nejprestižnější klubová soutěž světa, každý házenkář a trenér by si ji přál vyhrát. Jako hráč jsem dvakrát vyhrál, pětkrát jsem byl ve finále a vím, jak enormně těžké je se tam vůbec dostat.

Někteří fanoušci dokonce navrhují, aby se vám postavila socha.

(smích) Jsem samozřejmě moc rád, že teď naše cesta funguje, ale vím, jak vrtkavý umí profesionální sport být. V únoru prohrajeme prvních pět zápasů v německé lize a bude po soše… Ne, jsem v tomhle realista, sice si užívám současné momenty, ale za týden začneme s tréninkem a budeme čelit dalším výzvám.

Po triumfu v Lize mistrů a na přelomu roku jste tedy měl prostor pro osobní volno a chvíle s rodinou?

Ano, měli jsme volno, teď se s rodinou vrátíme do Německa. S trenérským štábem budeme v lednu připravovat program. Užil jsem si oddych, pět dní jsem byl u rodičů v Česku, bylo super, že jsme oslavili silvestr. Nyní už zase volá práce.

Kolik hráčů z Kielu poletí na mistrovství světa do Egypta?

Celé MS je takové citlivé téma. Plno hráčů neví, jestli pojede, tři hráči od nás z Kielu nároďák odřekli, raději zůstávají doma s rodinami. I tak máme osm nebo devět reprezentantů. Já mám z toho takové smíšené pocity, protože jednak můžeme se skauty sledovat na MS velké množství hráčů, ale jednak si hlavně přeju, aby naši hráči z Kielu zůstali zdraví.

Váš svěřenec z Kielu Pavel Horák nominaci do českého týmu odřekl, prohlásil, že MS v současné době je diktát peněz na úkor zdraví. Souhlasíte zčásti s tímto pohledem?

Chápu, že házená šampionát potřebuje. Je to výkladní skříň, jde tam o spoustu peněz, ale za momentální světové situace to není moc dobře uchopitelné. Za normálních okolností by bylo MS v Egyptě určitě fantastické, rád bych ho viděl přesunuté podobně jako olympiádu, jenže organizátoři, kteří jsou zodpovědní i za kasu mezinárodní federace, se rozhodli jinak. Snad se podaří vytvořit bublinu, jež všechny ochrání.

Co říkáte na trable české reprezentace před turnajem? Kvůli nákaze musela odložit zápas na Faerských ostrovech a kdo ví, jak se celá věc promítne do finální nominace, jak na tom budou trenéři…

Je to hrozně nemilé a nemusí jít jen o český tým. Můžete dodržovat vše podle pravidel, ale infekce se k vám stejně dostane. V Kielu jsme se chystali na vyvrcholení Ligy mistrů, všichni se cítili bezvadně a na Final Four jsme měli najednou tři pozitivní hráče. Nikdo neví, jak se nakazili. Teď je důležité, aby se kluci uzdravili. Házená jde trochu na druhou kolej. Na MS to může potkat kohokoliv, bude to v tom trochu loterie.

Jaké by jinak mohly být šance Čechů v základní skupině se Švédskem, domácím Egyptem a Chile?

Je třeba si říct, že už samotná účast na MS po šesti letech je pro nás obrovským úspěchem. Nebudeme si nalhávat, že jedeme pro medaili nebo něco podobného, takovou generaci teď nemáme. Ztráty hráčů jako Pavel Horák strašně bolí, na druhou stranu je to šance pro mladé borce. Věřím, že šanci mít budeme a zabojujeme do poslední kapičky. Máme brankáře, kteří jsou schopni zavřít zápas, pak se můžeme pokusit o senzaci. Egypt měl právo vybrat si skupinu, myslí si, že budeme jednoduchý bonbonek, mohl by nás podcenit.

Koho naopak považujete za hlavního favorita?

Kdybych si měl tipnout jeden tým, řeknu Norsko. Myslím, že budou silní, uvidíme, co s nimi udělá průběh turnaje. Možná bude kartami míchat karanténa, to nikdo neví. Nicméně za normálních okolností bych řekl právě Norsko, dále pak Španělsko a Dánsko.



Zdroj příspěvku

Další příspěvky z rubriky Ostatní sporty